úterý 2. září 2008

menšíkova cesta
dyslektická čítanka – kniha 1.

„ten jazyk je sen“ (Klinika)

kapitola první:
v níž zemře Menšík a Vypravěč se vydává po jeho stopách.

Jsem jenom vypravěč a moje jméno není důležité. Podstatné je jen to, co vyprávím.

příběh začíná v den, kdy oficiálně umírá národní umělec menšík.

Nikdy na ten den nezapomenu. Je podmrakem, sobota, letecká přehlídka v hradci králové, v mozambiku začal puč a v německu stávka odborářů ochromila leteckou dopravu. Ve stejnou chvíli celý národ sleduje očima televizních kamer, jak král komiků odchází na věčnost. Republika se na chvíli zastaví a poslouchá ministra kultury, jeho smutný ale vyrovnaný hlas, který oznamuje, že mnohonásobný držitel ceny pro nejlepšího komika prezidenta republiky, národní, státní i mezinárodně ověnčený umělec, velký člověk a vlastenec, pan umělec menšík skonal ve věku 63 let.

Buďme stateční. Truchleme. Nosme jeho památku navěky v našich srdcích.

Televizory, rádia, ampliony, faxy, potrubní pošta, námořní signalizace, tam všude se nesla ta zpráva, jež zarmoutila národ. Přesně v poledne se rozezněly sirény a zahoukaly písty ve fabrikách a začala minuta ticha. Každému se v hlavě odvíjely jeho vlastní vzpomínky na prodavače humoru. Ty nejlepší scény, ve kterých se kymácel na svých tlustých nožkách, padal po hlavě ze schodů, uklouzával na banánové šlupce, prděl pod nos kopeckému. Nejedny oči svlažil jarní deštík slané příchutě. Svraštit obočí, popotáhnout nosohrtanem a vysmrkat se do kapesníčku. Vzdychnout si.

Jak se ale později ukáže, plakali vlastně nadarmo.

Nepředbíhejme ale. vládá menšíkovi uspořádala velkolepý pohřeb jaký neměl v dějinách obdoby. nad menšíkovou rakví (ležel v ní jeho dvojník!) se v úpěnlivém a nepřerušovaném společném pláči sto hodin střídaly hvězdy naší i zpřátelených televizí, nejvyšší straničtí a státní představitelé a menšíkova rozvětvená a početná rodina ze všech větvení a kolen. v přímém přenosu prvního programu televize a rádia, všichni ve velikém pohnutí a zasmušení, do něhož je uvrhla ta nenadálá zpráva. K nim se v každém městě na náměstích připojovaly naříkající davy i soukromě truchlící po fabrikách u pásů a nemocnicích, všude tam, kde život musí jít dál i když smutek je velký. poslední cesta národního baviče z barandova na smíchov byla lemována špalíry nejvěrnějších, vůz a jeho rakev zasypaly leknínové lístky. Přímo na hřbitově nacionálních velikánů promluvili prezident a kardinál, ten se při svém projevu několikrát dusil potlačovaným pláčem. tolik znamenal i pro církev českou ten na první pohled sprostý a nekatolický komik. V následujících týdnech vysílala televize donekonečna všechny jeho staré i nové filmy, vzpomínkové, dokumentární i diskuzní pořady, to nejlepší ze silvestrů a ze šarád a superšou, jakoby národu chtěla připomenout co strašného se stalo, sypala sůl do jeho čerstvých ran. protože tenhle muž byl hercem číslo jedna národa a jeho smrt tak byla velkou ránou.

Jenže jaká smrt? On přeci vůbec neumřel!

Zanechal za sebou na stole ivančického bytu dopis "odcházím, nehledejte mne více" (což je mimochodem jedna špatně naučená část Shakespearovského monologu). naposledy byl viděn brzy ráno svým asistentem. Nejprve ho začali postrádat na divadle při dopoledním představení, pak v rozhlase, kde uváděl lidovky, večer se neobjevil v televizní šou a předpůlnocí museli odvolat pořad Večer s... Brzy ráno se operativně sešel odbor pro zvláštní události ministerstva kultury. Viděl jsem zápis ze zasedání a i ti moudří náměstkové odmítli připustit, že menšík je pryč. Naordinovali si čekat, zda se národní umělec neobjeví, ale menšík vynechal i zkoušku v Národním (poprvé za padesát let!), besedu s horníky a když se neobjevil ani na předávání cen eurovize, situace byla prohlášena za vážnou a celá věc předána přímo na ústřední výbor strany. ten se sešel pozdě večer a uvážil moudře všechny možnosti. a rozhodl.
menšík nemohl být mrtvý. Doktoři sledovali jeho zdravotní stav každý den, ještě při předchozí prohlídce byl v pořádku, samozřejmě až na stařecké drobnosti. navíc se nikde nenašla jeho mrtvola. sebevražda byla vyloučena. a pak ten dopis:
to nebylo rozloučení se životem. rozbor písma a inkoustu prokázal, že ho psal on a navíc ráno v den zmizení. A pak prostě odešel. jen tak. nemohl opustit hranice republiky, protože jeho pas už dříve zabavila státní bezpečnost, aby si pojistila, že neodejde do Hollywoodu. Mimochodem, z něho menšíkovi neustále posílali nabídky na ty nejvypečenější role (měl hrát Klaudia v novém pokračování Kleopatry, Hollifielda Caufielda v druhém dílu Kdo chytá v žitě po padesáti letech, kteroužtu roli mu napsal spisovatel Sallinger sám přímo na jeho tlusté tělo). Musel tedy být někde uvnitř státu.
kdekoliv kam dosáhnou kroky postaršího komika.
Vláda se rozhodla následovně: vyhlásí, že menšík je mrtev, vystrojí jeho pohřeb a zároveň pošle za menšíkem své nejschopnější, ti ho najdou a vrátí ho zpět na prkna, která znamenají svět. Ten návrat jen potvrdí jeho status Božského herce. Podle bleskového plánu ministerstva kultury by měl být pak jeho návrat identifikován jako Druhý příchod a začátek nové éry - tedy nové pětiletky, která měla podle výpočtů začít co nevidět.

Byl to od vlády veskrze výtečný nápad. Počkali ještě dva dny, národ začal něco tušit a byl by se snad začal i bouřit, když se to dozvěděl a spontánně se dal do pláče. Potoky slz tekly po lučinách. Té báchorce o smrti věřili všichni bez rozdílu. Menšík se podle ní nachladl, dostal hnisavou angínu a jeho staré srdce, vyčerpané věčným smíchem nevydrželo a puklo. zemřel rychle a bezbolestně. ke cti nejvyšším scénáristům následné pohřební šou slouží, že drtivá většina účastníků neznala pravdu a o smrti umělce byla pevně přesvědčená. dokonce i pláč nešťastného kardinála byl pravý a ne vyvolaný speciálními drogami.

A zde vstupuji do příběhu já. stát potřeboval toho nejlepšího pátrače, který by se vydal po matných stopách nacionálního komika a vzpomněl si na mě. odvolali mne z některé méně důležité akce (a v tu chvíly byly všechny akce nedůležité krom jedné!), vybavili mne instrukcemi, plnou dokumentací případu a nejvyšší prioritou, jakou jsem jen kdy mohl dostat.
Dmul jsem se pýchou, že zrovna já jsem dostal ten úkol. Zároveň se ale ozval svíravý pocit v hrudi. Co když to nedokážu?
Byl jsem vypuštěn do terénu, kdesi za ivančicemi. započal jsem svoji cestu v menšíkových šlépějích.
nebudu vyprávět o své cestě, ale o menšíkovi, protože o něm je tento příběh. já to byl, kdo slepoval roztroušené střípky jeho osudů do barvitého vyprávění, ale vypravěč musí stát v pozadí. postupně jsem si zrekonstruoval každičký krok, který udělal, šel jsem po stejných místech, viděl ty samé věci a možná se mi i podařilo dešifrovat na co myslel v konkrétních chvílích.
Ta cesta ale byla menšíkova.

Nějakou chvíli jsem studoval tlusté fascikly záznamů, které o menšíkovi vedlo ministerstvo kultury. Bylo v nich všechno. Na každém rohu měli své informátory, díky nimž věděli o umělcovi každičký detail z jeho života. ranní rituály, oblíbené věci a barvy, jeho styky s ženami. odposlouchávali jeho telefonáty, zapisovali jeho rozhovory i sotva slyšitelné monology, které si brumlal při vycházkách v parku. Byl bych mohl s těmi záznamy klidně strávit zbytek svého života, ale uvnitř toho olbřímího šanonu s papíry byl uvězněný celý menšík. Alespoň jsem si to na začátku své cesty myslel.

Kromě špiónů sledovalo menšíka celkem asi deset doktorů. Točili se kolem jeho bizardního těla, zkoumali ho ze všech úhlů, znali každou malou žilku, to všechno v rámci servisu, který vláda dávala svému šperku, svému nejcennějšímu klenotu a největší zbrani v boji o spokojenost národa. Aniž by o tom věděl, byl největší bavič národa byl pod neustálou kontrolou, bedlivě byla střežena jeho vtipnost a citlivě se reagovalo na případné poklesy jeho dobré nálady. šlo o mnoho. Byl jako v bavlnce. měl nač si vzpomněl, a jediné co se po něm žádalo bylo, aby rozdával smích.
Někdo se prostě narodil jako komik a menšík se tak narodil.
Číst ty obsáhlé spisy bylo náročné, ale zároveň velmi fascinující. Promovaní, akademičtí i kliničtí psychologové a analytikové v nich rozebírali umělcovu duši a přestože detaily, do nichž se dopracovali byli dechberoucí, výsledek jejich průzkumu byl nicotný. Nenašel jsem více než několik zoufale obecných závěrů, plných ostudných protiřečení a vědeckých přelapů. Ti šarlatáni duše si s umělcem nevěděli rady.
Přes chabé výsledky celého toho projektu mi byla puntičkářská pečlivost vlády velmi nápomocná. Dokázal jsem totiž pochopit, že Menšík je nevyzpytatelný, nečitelný, neprůhledný. A z této premisy jsem musel vyjít.

Tři dny po pohřbu jsem seděl v jeho ivančickém bytě, kam se tvrdošíjně nechával každý večer vozit vládním vrtulníkem. Pozoroval jsem oprýskanou omítku na zdi v jeho pokoji, kde měl v rohu starý psací stůl se zažloutlým portrétem své maminky a wericha. Na vrchní poličce bylo kompletní vydání monumentálních Dějin humoru z československého spisovatele (jak jsem později zjistil nikdy neotevřené) a pod ním v armáda neořezaných, ulámaných či jinak nepoužitelných tužek.
Kde začít? Přemýšlel jsem. menšíkova cesta neměla žádný začátek a proto jsem se rozhodl také ho ignorovat.
Naštěstí mi však prozřetelnost přihrála do rukou veledůležitý dokument. Ten stejný den odpoledne, marně bloumajíc po ivančicích hledajíce nějaký náznak stopy, dostal jsem do rukou od zvláštního poslíčka dopis, který Menšík napsal svému synovi Petrovi.

Zvláštní na tom bylo, že jeho syn Petr byl v té době již pět let po smrti (nevydržel žít ve stínu svého slavného otce a spáchal sebevraždu utopením). Menšíkovi to buď nedošlo nebo nechtělo dojít - moje materiály evidovaly asi patnáct dopisů synovi za poslední tři roky. Umělec s nonšalantní velkorysostí ignoroval, že mu syn nikdy neodepsal a pravidelně mu svěřoval se svými nejhlubšími duševními pochody. Tedy alespoň tak, jak to dokáže pojmout obyčejný papír. Četl jsem několik těch dopisů v archívu a na první pohled to byl nesmyslný shluk rozkodrcaných myšlenek postrádajících řád.

Dopis, který jsem držel v ruce, byl datován dnem před jeho zmizením. Jeden z menšíkových asistentů (samozřejmě nastrčený vládní informátor) věděl, že ho píše, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Myslel si, že půjde jen o další nesmyslné bláboly, které menšík svému synovi obyčejně psal. K mému údivu však byl text tentokrát poměrně adresný a patrně pečlivě dopředu promyšlený. Došel na adresu dva dny po odeslání a byl zajištěn. Zněl takto:

Drahý Petře,
píšu ti tohle odpoledne, je podzim a venku je plno listí a já teď natáčím nový zábavný film, to ale docela jistě víš z novin. Už jsem od tebe dlouho nedostal žádný dopis ani pohled, na moje narozeniny jsi nepřijel a ani na vánoce jsme tebe a tvoji Bětku neviděli. Doufám, že ta naše hádka, kterou jsme kdysi měli, ti už neleží v žaludku. proto se prosím někdy stav, alespoň na Vánoce bys mohl.

Nemám teď šťastné období. Trápí mne přehršle věcí a chci ti o nich napsat jak mi přijdou na mysl. Jsem starý, to všichni víme, (jsem ale ještě pořád oblíbený!) a to mne ponouká, abych se hlouběji zamyslel nad svým životem. Něco mi dochází, nacházím podivné souvislosti a nejsem si tak docela jist k čemu jsem dospěl a proč. Víš, napadlo mne, že můj život byl příliš lehký. Ne nesměj se. Je to tak. Ostatní lidé musí pracovat a aby uživili svoji rodinu, poctivě pracují, třeba moji staří kamarádi nebo tvoje Bětka, lidé nemají lehké životy, pořád myslím na to, co my kdysi řekla maminka: život není peříčko. Ale můj ano! nemusel jsem nikdy pracovat, nikdy jsem nemusel nic vymyslet, nikdy po mě nikdo nechtěl, abych něco dělal, celý život jsem si žil až příliš štastně. Tuším že je v tom něco nepochopitelného, ale nevím co to je. Nic neumím, je to tak. Vždyť já nic nedokážu, jsem nemehlo, kdybych se měl živit rukama tak do týdne pojdu hlady a vidíš, přesto mám všechno a jediné co umím je vypadat směšně. Teď si asi říkáš: táto, vždyť ty jsi KOMIK. dokonce pan komik, mistr komik, národní umělec komik, jenže já ti odpovím: jaktože jsem komik? za co tomu vděčím? že moje matka poslouchala v těhotenství veselou muziku, nebo že můj táta byl ochotníkem u divadla, nebo že moje bába chodívala do kina na grotesky s chaplinem a proto mi narostl směšný obličej? takhle jsem se zasloužil o svůj talent? Bože, jaký talent, vždyť jen směšně vypadám a směšně umím padnout oblečený do vany plné prádla a směšně přitom křičet (to je mimochodem jedna ze scén z mého nového filmu - pořád tam někde padám atd.ten scénář je zase velmi ubohý) vidíš dostanu scénář, který kdosi napíše a pak už jen padám a padám. no jistě, všechny ty rozhovory pro noviny a to vysedávání v křeslu pro hosta v televizi, dobrá dobrá, to patří k tomu, ale k tomu už člověk nepotřebuje vůbec nic, jen mít správně rozseklou pusu a nechat se nalíčit, aby nevypadal jako chudák. Jakto že zrovna já jsem tak šťastný, že jsem tenhle život dostal v balíčku s mašlí? Nehnul jsem ani prstem a všechno to přišlo samo! Je to ještě vůbec život? Vždycky jsem si říkal, Vláďo, nějak to dopadne a vidíš, dopadlo to. A to líp než by to dopadlo, kdybych se býval snažil. Je to až k neuvěření kolik jsem měl v tomhle životě štěstí a ted jako starý muž to vidím, jenže synu můj jediný, je to štěstí? Možná že tohle už vůbec není štěstí. Štěstí je přeci to, když se ti někdy něco podaří, když nepadneš do otevřeného kanálu nebo najdeš čtyřlístek., když se to děje celý život už přece už není štěstí. Jsem šťístko, říkám si někdy, jindy mi to připadne neskutečné a přemýšlím jestli za tím není něco jiného.

A chtěl bych dělat něco, abych na to přišel. Chápej, takováhle věc se nestává často. Vím, že musím odejít ze svého života a zkusit, jestli budu mít štěstí i v jiném. (Safra - štěstí - to ale odporné slovo.) A jestli je to štěstí, tak mě musí jednou opustit. Seberu se a odejdu si za svým. A budu se snažit dělat něco na co mám chuť, poprvé v životě. A jakože jsem doposud nic nechtěl a po ničem se nehnal, protože všechno přišlo samo, teď to budu chtít a půjdu po tom.

Chci opustit herectví a vydat se jen tak do světa. Budu se toulat po místech, která bych chtěl vidět. Možná ti to přijde pošetilé, ale já už jsem starý pán a tyto myšlenky mi nedají spát. nevím kde se to ve mně vzalo, ale táhne mě to pryč. Dítě je dítě, protože necítí žádnou zodpovědnost vůči sobě ani druhým a dělá si co chce. Starý muž má právo být chvíli taky dítětem, a jestliže se můj čas nachyluje (ne, nejsem ještě tak stár, ale cítím že podzim života je blízko)pak ať jsem znovu dítětem a všechna zodpovědnost ať jde k čertu.

Všechny tyhle věci mne napadly jednoho slunného dne. To ráno jsem se probudil a šel na záchod a protože zrovna byla neděle nebo možná státní svátek, nemusel jsem nic dělat a nikdo po mě nic nechtěl. tak jsem na tom záchodě seděl dlouho. skutečně dlouho. relaxoval jsem s holou zadnicí v míse a přemýšlel jsem o tom co bude a jestli to bude tak či onak a z které strany to přijde, a už jsem ani nevylučoval, jen jsem tak seděl a díval se otevřenými dveřmi oknem do polí. A pak se to stalo: můj záchod promluvil. Nejprve jsem nepoznal, že to mluví on. Měl velmi hluboký a temný hlas a já si myslel, že přišel nějaký producent a něco mele jen tak pro sebe...jenže široko daleko nebylo ani živáčka, jen já a ten záchod na kterém jsem seděl a došlo mi, že to mluví on...ty dlouhé kroutící se trubky, ta bílá mísa, kterou má žena pravidelně čistí, ta nádherně tvarovaná visící mušle - že to všechno je živé ...a mluvící...a ke mně! V ten den neřekl mnoho věcí, jen mne pozdravil a řekl mi, že bych měl začít přemýšlet nad tím, kdo jsem a proč jsem. Mluvil velmi vážně a na to, že to byl záchod, měl i velmi sofistikovaný slovník. Pak se odmlčel a já dlouho čekal jestli ještě promluví. Seděl jsem na něm celé hodiny, ale ten den se už neozval. Aspoň jsem si mohl pořádně promyslet co mi chtěl naznačit a tak mne napadly všechny tyhle věci. Vím, že to zní bláznivě, ale může za to záchod a já mu děkuji. A od té doby ke mě čas od času promluví. Ptá se co dělám a jak se mám, ale nikdy ho moc nezajímají moje otázky nebo odpovědi, prostě jen povídá a nečeká jak budu reagovat. Věděl asi, že pozorně naslouchám každému jeho slovu...já mu věřil, chlapče, já mu věřil každé slovo. svému záchodu. svému moudrému záchodu. jako nikomu předtím. Jednou mi řekl něco jako: "jdi za svým snem, jdi za svým snem" a to mi zůstalo v paměti na velmi dlouhou dobu. Bylo to krásné, našel jsem přítele a rádce, našel jsem někoho kdo mi řekne co mám dělat...A já věděl, že musím jít za svým snem, zase jednou natáhnout svoje staré nohy a konenečně někam jít...

Menšík vlastní rukou